Co když zjistíte, že váš životní parťák už není vaše spřízněná duše? Může se to stát. Už vás nepodporuje, už se s vámi nesměje, už vás nemotivuje, už spolu nemáte kam růst. Už jenom jste. Vedle sebe. V tichu. A vám něco chybí. Ale nedokážete to na začátku rozpoznat. Je to jen takový tlak na hrudi nebo mražení v břiše, vztek, smutek, ironie, sarkasmus, je to “TO.”

Jedna moje klientka to vyjádřila takto:

“Jsem ve vztahu 25 let, vím, že se máme rádi. Vím, že jsme spolu vychovali tři krásný děti. A dobře vychovali. Vím, že jsme spolu prožili nádherný roky, dovolený, vyřešili jsme spoustu problémů, překonali jsme spoustu překážek. Ale naše společná cesta je u konce. Tohle je bod, kam jsme měli dojít. Nedokážu už takhle jít dál a vlastně nevím, co se změnilo nebo kdy to přišlo. Vím jen jedno, že to už nejde.”

Je to nepřenosná zkušenost. Lidi kolem vás můžou říkat, co chtějí – nezahazuj tolik let, vždyť se nic neděje, vždyť je to všechno ok, jste zdraví, máte se dobře, máte se rádi, rozumíte si…To je jedno. Vy, uvnitř vás víte, že je konec. Že jste si dali vzájemně maximum, co jste mohli, že jste prožili čtvrt století a bylo to krásný. Ale teď, abyste se zachránili, abyste nevyhořeli, abyste mohli dál cítit a být tím, kým jste a chcete být a dělat věci, které vás těší a máte z nich radost, musíte opustit loď.

Někdy to trvá roky, někdy vám přijde do cesty někdo, kdo vám ukáže světlo a vy víte kam jít. Někdy si na to musíte přijít sami.

Ale jedno je jisté – tělo neoklamete. Ten pocit tam je. Nejde to přemoct. Jde to jen potlačit. I to je pro někoho cesta.