“A jak by sis to vlastně přála?”
“Já nevím, jinak…” dívá se na mě smutnýma očima. Přijdou i slzy.
“A jak je to teď?”
“Nevím, divný…” pláče, protože jí to uvnitř velmi tíží, ale je pro ni těžké popsat, co vlastně. Není si jistá. Nedějí se žádná dramata, nikdo na nikoho nekřičí, nelítají facky a přesto ví, že je něco nějak divně, že se v tom necítí dobře. Jdeme na začátek.
“Kdy jsi tenhle pocit měla poprvé?” Přemýšlí.
“Nevím, asi když se narodily děti, bylo toho hodně.” Nadechne se.
“Čeho?” Vidím na ní, že ví, kdy to začalo, jen to nikdy neřekla nahlas.
“Všeho, kojení, zmatek, moje tělo se mi nelíbilo, domácnost, povinnosti, chtěla jsem jen odpočívat, jen si lehnout a zmizet mezi matracemi, vypařit se a mít klid.”
“A komu si to řekla?” Zarazí se. Slzy jí tečou po tvářích.
“Teď, tobě.” Řekne tiše.
“A to je jak dlouho od teď?”
Chvíli přemýšlí, jakoby se bála vyslovit, jak dlouho to vlastně je. Žmoulá v ruce kapesník, popotahuje. Čekám. V klidu. Nadechne se.
“Deset let………………”

V běžném životě, v běžných rolích, s běžným nastavením mysli se to děje velmi často. Nemluvíme o našich pocitech, potřebách, snažíme se to tlačit před sebou, tu těžkou káru. Možná o tom ani nepřemýšlíme. Stalo se to normou našeho všedního dne. Je to normální. Jsou dny, kdy je všechno zalité sluncem, je nám dobře, bavíme se, ale to neznamená, že ta tíha zmizela. Když dlouhodobě cokoliv potlačujeme, zasouváme do šuplíku, odháníme pryč, přijde TEN pocit. Někdo tomu říká frustrace, někdo to pojmenuje jako smutek, lítost, žal, prázdno, zmatek, deprese, vzdor. Je to jedno, jak tomu říkáme. Je to stav, kdy naše tělo volá:”Hej, už to takhle dál nejde, začni dělat to, co je PRO TEBE DOBRÉ.”

ALE JAK?

Řekni to nahlas. Nejdřív třeba jen sobě. Říkej si to kdykoliv tě to napadne. Co tě vlastně trápí? Co je ti nepříjemné? Jak by to bylo, kdyby to bylo ideální? Kdyby to bylo podle tebe? Co je důvodem, že to tak není? Co tě brzdí a limituje? Čeho se bojíš?

To je ten první krok. Přiznat si, že se něco děje. Že mi není dobře.

Je to velká úleva. A je to začátek. Buďte odvážní. Nebojte se svých pocitů. Tělo je moudré, ví, proč vám to dává najevo. Je to dokonalý systém. Jen my, lidé, jsme ho někdy zapomněli používat tak, jak to je od nepaměti nastaveno.