Nikdy jsem se jí vlastně neptala na věk. Pihovatý nos, krásné zrzavé lesklé kudrny jí rámují téměř bezchybný oválný obličej. Nad rtem má pihu. Jednu z mnoha, ale tahle je tmavší. Výrazné znaménko. Jako špendlíková hlavička.
”Tak jak to všechno šlo?” Dívám se na ni upřeně. Hodí si nohu přes nohu. Ruce složí do klína.
”Nevím, docela dobře. Asi.” Pomlka mezi slovem dobře a asi je výrazná.
“Tak dobře nebo asi dobře?” Usměju se na ni. Zůstává vážná.
”Asi dobře, já nevím. Moc jsme vlastně nemluvili. On se ptal, já jsem nic moc neříkala, nevěděla jsem co mám vlastně říkat. Je to těžký. On moc mluví a na všechno se ptá. Nemám to ráda.” Pohupuje levou špičkou.
”A co máš ráda?” Střelí po mě pohledem. Nevím, proč si mě vybrala. Mám vždycky pocit, že ji štvu.
”Když nemluvíme. Prostě jen tak jsme. Vedle sebe.”
”Vedle sebe…Co to vlastně znamená pro tebe být vedle sebe?” Vzdychne.
”Chci aby to plynulo přirozeně a ne abysme jen pořád mluvili. Proč to všechno?”
”Já nevím, to mi řekni ty, proč to všechno?” Dělám, že si něco zapisuji do notesu. Ve skutečnosti si tam kreslím malou kytičku. Nejsem přítomná. V hlavě mi zní “Proč to všechno?” Ale z mého života. Vzpamatuj se! Uvědomuji si, že nemluví. Dívá se na můj notes.
”Co sis napsala? Že jsem k ničemu a pořád váhám?” Našpulí pusu.
”Jak tě to napadlo?” Odložím tužku.
”Nevím, jsem k ničemu, řeším to tu už rok a k čemu to všechno je? Pořád doma jen mluvíme a nikam se neposouváme.” Utře si nos ale nepláče.
”A o čem mluvíte?”
”O nás, o tom všem, o našem dítěti, o které jsme přišli, o mém truchlení a smutku, o jeho pozdních příchodech, o tom, že spolu nespíme, o tom, že sice mluvíme ale vlastně se nebavíme spolu.”
“A jak ti to zní, když to takhle říkáš?”
”Jako nějaká zasraná terapie, která nikam nevede.” Dělá si záděru na palci.
”A kam by to mělo vést?” Sleduji, jak si trhá kůži na palci do krve.
”Mít se znovu rádi.” Tečou jí slzy.
”Znovu? A teď je to jak?”
”Nemám ráda ani sebe. Natož jeho.”
Po několika měsících. Prolomila tu hradbu mlčení, najednou, nečekaně našla odvahu pojmenovat to. Pocit k sobě, pocit k němu. Nemá ráda sebe, natož jeho. Nemá sílu na sebe, natož na něj. Je to těžké. Přišli o dítě. Potratila. Zlobí se na sebe. Celý rok. Zlobí se i na něj, že to nedokáže překonat. Ona také ne. Nedala si chvíli oddechu, chtěla vyřešit všechno hned. Chtěla, aby to bylo jako dřív. Neprožila si tu bolest, ztrátu, zamkla svoje pocity hluboko do sebe. Cítila jen vztek a zmar.
”Můžu ti něco říct? Třeba v tom pro tebe něco bude.”
Váhá. Mírně kývne hlavou.
”Dobře. Nic nemůže být jako dřív. U nikoho, kdo jde dopředu. Dnes je dnes. A včera bylo včera. Tragédie, ztráta, smutek, radost, to všechno se děje. Někdy bez příčiny. Prostě se to stane. Důležité je si to prožít. Se vším. S bolestí, pláčem, křikem, vztekem, smíchem, s čímkoliv, co člověk potřebuje. Dovolit si to. Dovolit si to cítit. A pak může jít člověk dál.”
”A?” Zvedne obočí.
”Kde jsi v tom příběhu ty?”
”Chci, aby to bylo jako před tím.”
”A když to napasuješ, to tvoje před tím na ten můj příběh, tak jsi kde?”
Dívá se na mě a nechápe. Praská si klouby na rukou. Mrkne.
“Na začátku?”
“Cítíš to tak?”
„Jo.“
“A co dalšího cítíš?”
”Smutek. Vztek. A nevím jestli ho mám ráda, ještě.”
Už nebudeme mluvit. Bylo toho dost. Bere si tašku a jde domů. Ví, že tam bude. Možná se obejmou a popláčou si. Možná si zabalí kufr a půjde do hotelu. Možná se nebudou bavit a budou spát zády k sobě. Přála bych jí, aby našla sílu odpustit. Sobě i jemu.


Napsat komentář