„Když já nevím.“
Dívá se na mě a vzdychne.
Krátkovlasá sportovkyně.
„A co víš?“
Vracím míč na její stranu.
„Že jsem unavená. A že když mám jít na trénink, tak je mi blbě.
A že když se mě na to někdo ptá, tak se mi svírá krk.
A že když si představím, že už netrénuju, tak je mi taky blbě.“
Podpírá si rukou hlavu a něco si píše.
„A kdy Ti není blbě?“
Usměju se.
„Když jsem večer doma se psem. Tulím se k němu a je mi fajn.“
I ona se usmívá.
„A co teda vyvolává ten pocit ‚blbě‘?“
„Já nevím.“
Já taky nevím. Stres. Přetížení. Tlak trenéra. Rodiny. Něco úplně jiného.
Vím jen jedno. Chce se cítit jako dřív.
„Co říkal psycholog?“
Záměrně měním téma.
„Že jsem přetížená a takový ty kecy.“
Nervózně si hraje s tužkou.
„A kdybys měla teď začít znovu, jak by to bylo?“
„Jako trénovat? No začala bych postupně a tak.“
„A teď to děláš jak?“
„Vždyť to víš, že to nejde. Rutina. Podle plánu.“
Je mladá.
Před sebou má ještě spoustu let.
Tak kam ten spěch?
Proč už teď musí všechno vydržet, zvládnout, překonat?
Sport miluje. To ví.
„Chceš to dělat?“
Dlouho váhá.
„Jo. Chci. Miluju to. Ale teď jsem fakt down.“
Chvíli mlčíme.
„Tak jak vypadá cesta zpátky?“
A tentokrát dodám:
„A teď nekoukej na to, co říkají ostatní. Mysli jen na sebe.“

Napsat komentář