„Nic si nezapomeň!“
Neodpustím si to.
„Jo.“
Ozve se někde shora domu.

„A víš, že Tě mám ráda viď?“ Pospíchám.
„Jo.“ PRÁSK. Bouchnou dveře.
„A ozvi se, až tam dorazíš!“ Řvu ještě víc.
„Mami, už di.“ Řve přes zavřené dveře on.
„Páááá, už jdůůůů.“ Jdu k autu a směju se.

Já vím, že to přeháním.
Dělám to schválně.
A když protáčí oči, je to N.E.J.V.Í.C.
Říkám: „Ukaž mi to ještě jednou, jak moc Tě štvu.“

Někdy jsem otravná.
A někdy praštěná.
A někdy moc ustaraná.
A někdy moc ochranitelská.
Ale umím být i potichu.

A to jsem teď.
V autě.
A přemítám o tom,
jak báječné to je,
když Vás dítě napomíná
a Vy přesto víte,
že je mezi Vámi láska.

M.i.l.u.j.u.