“A tak jdu vedle něj a nevím, jestli je to ještě i moje.”
Pokračuje dál:
“Jdu vedle člověka, se kterým jsem vybudovala celý svůj svět. Smáli jsme se různým kravinám. Měli jsme pocit, že ruku v ruce jsme proti všem. Že máme ideální život, že nás nemůže nikdo a nic ohrozit. Ale teď to tak necítím.”
“A co cítíš?”
“Všechno se mi tak nějak rozpadá pod rukama.
Necítím se doma dobře. Moje hlava je v totálním chaosu. Nedokážu se na nic soustředit. Chci být jen sama.
Ta představa je moje oáza klidu. Čistá hlava, čistý stůl. Neznamená to, že to chci zničit. Jen v tom teď už nedokážu dýchat.”
“Co je na té samotě tak úlevného?”
“Přemýšlím o tom pořád. Být měsíc, dva, tři jen já.
Nic nevysvětlovat, na nic se neptat, nedostávat otázky.
Jsem zahlcená. Mám pocit, že pořád jen něčemu čelím. Dotazům, situacím, komentářům, povzdechům,
mávnutím rukou.”
“Co bys Ty sama chtěla?”
“Zastavit se.”
Dívám se na ni. Tolik let budovala život, který si přála.
A teď v něm hledá místo, kde by mohla jen tak být.
V klidu.
Nevím, co udělá.
Ani ona to možná neví.
A tak jen chvíli sedíme a mlčíme.

Napsat komentář